Kantova kritika důkazů boží existence

I. Kant svojí kritikou čistého rozumu zcela rozbil dosavadní "styl" filosofování, který opomíjel význam zkušenosti. Pod vlivem empiriků se začal zabývat rozdíly mezi zkušenostním a čistě rozumový poznáním, přičemž toužil po filosofii, kde by byly výsledky objektivní a apodikticky jisté. Obdobně jako úspěchy tehdejší vědy. Vyvrcholením jeho Kritiky čistého rozumu je zásadní odmítnutí všech čistě racionálních poznatků, které nemohou být objektivní. Racionální postupy používaly v hojné míře i teologové v úvahách o Bohu a jeho vztahu k člověku. Proto Kritika míří i proti důkazům boží existence, které se začaly objevovat v období scholastiky. Tyto důkazy jsou čistě racionální používajíc jen rozumové pojmy (ideje) ke svým úsudkům. Důkazy jsou trojího typu - ontologické (apriorní), kosmologické a teleologické (oba aposteriorní). I. Kant tyto důkazy odmítl s konstatováním, že tyto důkazy nejsou správné. Jsou tyto Kantovy závěry správné? Důležitý je záměr, který Kant sledoval - chtěl zajistit filosofii (zejm. metafyzice) a teologii takové výsledky, které budou nezpochybnitelné (jako u matematiky a přírodovědy). Proto se zamýšlel nad možnostmi rozumového poznání. Důkazy boží z tohoto hlediska pravdivé nejsou a nelze Boha rozumově dokázat. Záměr scholastiků byl jiný - v Boha věřili a chtěli podat ještě rozumový důkaz. Ale objektivní závěry důkazy boží existence nepodávají a ani nemohou. Objektivní poznání však není úplné poznání. Až plnohodnotné poznání je kompletní - souhrn jak objektivního, tak i emocionálně volního poznání. To má důsledky pro teologii, kde jedině správnou cestou je teologie ze zjevení, nikoliv na čistě racionálních základech postavená transcendentální teologie.